Vlastní tvorba

Děti přeběhly loučku a šup – skutálely se dolů z meze až na řepné políčko. Chvíli si povídaly se strašákem, ale ten neodpovídal a stál docela netečně, i když si dělaly legraci z jeho klobouku a obličej mu zkrášlily dlouhým dřevěným frňákem. Po chvíli je strašák přestal bavit, a tak přehopsaly pole mezi mladými rostlinami až na okraj nevelkého lesíku, kde se zastavily a ohlédly. V dálce viděly tmavě červené střechy vesnice. Bavily se tím, že mezi nimi hledaly svou chaloupku. Objevily ji na samém okraji a napínaly oči, jestli nezahlédnou tatínka nebo maminku na dvorku. Ale na takovou dálku se to nedalo rozeznat.
Holčička se usadila ve vzrostlé trávě a začala trhat pampelišky na věneček. Černým vlasům, svázaným do copánků, bude žlutá ozdoba jistě moc slušet. Broukala si při tom nějakou písničku.
Její tmavooký bratříček v krátkých kalhotách s kšandami se zamračil a vyhrkl: „Řeklo se, že si budeme hrát na vojáky!“ Ihned strhl z ramena dřevěnou pušku a významně poklepal na její vyřezávanou pažbu.
„Neřeklo!“ zakroutila hlavou holčička.
„Řeklo!“
„Tak teda řeklo, ale mně už se nechce. Musím si uplést věneček.“
„Jsi zrádkyně!“
„Nejsem!“
Kluk si přiložil ruce k ústům a hlásil okolní přírodě: „Máňa je zrádkyně! Máňa je zrádkyně!“
„Jenda je hlupák! Jenda je hlupák!“ nedalo se děvče.
Jenda namířil na sestřičku svou zbraň. „Paf, paf!“ začal střílet.
Maruška si ho nevšímala a dál vila svůj věneček.
„S holkama nejni žádná hra!“ řekl chlapec a rozhodl se, že raději půjde na mez válet sudy.
Les zněl sborovým ptačím zpěvem, v dálce bylo proti obzoru vidět několik pasoucích se srn. Slunce vystoupilo vysoko nad východní obzor a zalévalo letní přírodu teplými paprsky. Modré nebe bylo jen tu a tam pocákáno bílými obláčky.
Klid přírody najednou přerušil vzdálený, sotva slyšitelný, bzukot motorů. Jenda měl uši jako radary a okamžitě upřel pohled na nebe.
„Támhle!“ vykřikl a ukázal rukou k západnímu obzoru. Objevily se tam tmavé tečky letadel.
Maruška také zvedla hlavu, letadla ji však moc nezajímala.
„Němci,“ řekl Jenda. „Vidíš kříže?“
Holčička se však dál věnovala svému věnečku. Válka začala už před rokem a od té doby vidí letadla každou chvíli. Nechápala, proč je z nich Jenda stále tak unesený.
Z ničeho nic však vyskočila a zvolala: „Slyšíš?“
„Co jako?“
„Kukačka!“
A opravdu! Z lesíku se ozývalo kukaččí volání: „Ku – ku, ku – ku, ku – ku, …“
Mě nezajímá nějaká kukačka!" zavrčel Jenda. „Teď mám důležitější práci!“ Mířil puškou do nebe. „Paf, paf, paf, … Musíš mířit kousek před ně, víš?“
„Ale já chci vědět, jak dlouho budu žít!“ horlivě vysvětlovala Maruška.
„A já zase chci sundat ty Němčoury!“
„Tak to zkusíme,“ navrhla. „Uvidíš, že já budu žít víc roků, než ty.“
„To se pleteš!“
„Nepletu!“
Jenda stále nemohl odtrhnout oči od letadel. „Messerschmitty. Kdo ví, kam letí?“
„Nezamlouvej to. Bojíš se, že ti zakuká jen desetkrát a mně stokrát!“
„Nebojím. Mně zakuká tisíckrát!“
„A mně … strašně mockrát!“
„Cha, cha, to asi ochraptí.“
„Až bude kukat tobě, tak určitě neochraptí!“
Jenda měl už dost provokací malé sestřičky. „Dobrá, tak to zkusíme. Ale já začínám.“
„Kliďánko. Řekni …“
„Já vím, co mám říkat!“ odsekl. Obrátil se k lesíku a hlasitě zvolal: „Kukačko, kukačko, zakukej, jak dlouho budu živ?“
Pestrou mozaiku zvuků výrazně přehlušila kukaččina odpověď: „Ku – ku, ku – ku.“ Po dvou zakukáních hlas škodolibého ptáka utichl.
„Jenom dvakrát!“ smála se Maruška. „Za dva roky umřeš!“
Jenda ještě chvíli naslouchal a pak se zakabonil. „Je to nějaká divná kukačka. A navíc zabedněná.“ Mávl rukou a sedl si do trávy. Vyzval sestřičku, ať to zkusí ona. V duchu se smál, protože tušil, že kukačka už odletěla.
„Kukačko, kukačko, prosím, prosím, zakukej mi, jak dlouho budu žít?“ křičela Maruška ze všech sil.
Sluncem zalitá příroda odpovídala mnoha zvuky, ale falešný pták mlčel. Maruška svou žádost zopakovala ještě důrazněji, až se jí cůpky natřásaly a tvářičky zrůžověly. Již neprosila, ale nařizovala: „Kukačko, zakukej, jak dlouho budu žít!“
Jenda se rozchechtal.
Najednou se z dálky přece jen ozvalo: „Ku – ku, ku – ku.“ A to bylo všechno.
Holčička si dala ruce v bok a zamračila se. Její pohled nevěstil nic dobrého. Kukačka však zarytě mlčela.
„Taky jen dvakrát, hi hi,“ posmíval se bratr.
„Jsi hloupější, než ta nemožná kukačka!“ zadupala zlostně.
„A ty jsi vstekloun!“
Maruška na Jendu vyplázla jazyk a než se nadál, rozeběhla se přes políčko zpět k osadě.
„Počkej, kam běžíš?“ volal za ní, ale neodpovídala a uháněla k domovu.
Všiml si, že nedodělaný věneček nechala ležet v trávě. „Stejně jsi vstekloun!“ zabručel. Zvedl věneček, jenže ten se mu rozpadl v rukou. Přemýšlel, jestli má jít také domů, pak se svalil na záda do trávy a zkoumal oblohu. Mohla by se objevit další letadla. „Kukačka si stejně kuká, jak se jí zachce,“ šeptal. „Jsou to jen pověry.“
Maruška utíkala, jako by jí za patami hořelo. Polní cesta ji vedla k vesnici. Minula několik políček, předběhla kravský povoz, pozdravila tetku, která proti ní kráčela s motykou na rameni. Stále myslela na zrádnou kukačku a její proroctví. Spěchala, aby mamince oznámila, že kukačka je nejhloupější pták na světě. Rychle se blížila k Lidicím a brzy vběhla mezi první stavení.